Vesničko má chudá...

V Indii žijí chudí i bohatí. Já jsem většinu času trávil s prostými dětmi z chudších poměrů, kteří tvoří většinu naší školy, a  přišel jsem také do kontaktu s vesničany, kteří v okolí naší školy a internátu bydlí. Kam chodí do práce? Kolik vydělávají peněz? Jaké mají domy? Jak se oblékají? Jaké mají problémy? Mají elektřinu? Chudí a prostí lidé to na vesnicích v Indii v mnoha ohledech nemají jednoduché. Čtěte a objevte krásu a bohatství naší země...

Jak tedy běžní vesničtí lidé žijí?

  • Nejčastějším zaměstnáním bývá v naší oblasti práce v čajových plantážích, kterých je v Ásámu spousta. Sbírání listů obstarávají ženy, muži kopou příkopy, sadí nové čajové stromky, apod.

Harmonogram čajových pracantů (časy pouze přibližné):

  • 4:00 - vstávat, uvařit snídani a oběd, nachystat se na cestu do práce

  • 5:30 - odchod z domu (cesta většinou zabere tak 1 a půl hodiny kombinované chůze a veřejné dopravy)

  • 7:00 - začátek práce

  • 12:00 - hodinová přestávka na oběd (přinesený z domu)

  • 17:00 - konec práce (tzn. celkem 9 hodin), návrat domů

  • 18:30 - zpátky doma, vaří večeři, sledují televizi

  • 21:00 až 22:00 - spát

  • Pozn.: Rodiče tráví skoro celý den mimo domov a na starost o děti nemají moc čas. Oběd děti mívají buď zdarma ve státní škole, nebo jim ráno maminky něco nachystají - klasicky  rýži, dál (poleva), případně rybu. Problém nastává večer, kdy jdou děti spát často ještě před připravením večeře, a tak nezřídka nedostanou večer jídlo...

  • Kolik vydělávají peněz?
  • Za 9 hodin tvrdé práce dostanou pouze 100 rupií / den (tzn. 40 korun...). Navíc aby alespoň těch sto rupiií dostali, potřebují za den nasbírat alespoň 25 kg čajových listů. Pokud to nezvládnou, dostanou méně peněz, a naopak pokud nasbírají více, vydělají si o pár rupií navíc. Výplatu pak dostávají najednou většinou co 15 dní.

  • A co ti, kteří do čajových zahrad nechodí?
  • Lidé, kteří nepracují v čajových plantážích, se většinou starají o své vlastní rýžové pole, pěstují zeleninu, chovají prasata, apod. Jsou tedy soběstační a vypěstovaný přebytek pak na tržišti prodají a vydělají si tak nějaké peníze. Lidi z čajových plantáží se o své pole pořádně starat nestíhají, a tak musí některé potraviny dokupovat na tržišti. V některých případech vlastní pole pronajmou, aby pak od nájemce nazpátek obdželi polovinu výnosu.

  • Elektřina - v mnoha vesnicích stále není, někteří mají proto doma solární panely anebo používají petrolejové lampy. A pokud dráty s elektřinou do vesnice vedou, tak je volné užívání narušováno častými výpadky proudu (především v období deštů). Chudší platí pouze za 2 žárovky (15 Kč / měsíc), aby měli večer nějaké světlo. V mnoha elektrifikovaných domech se nachází televize, jejíž večerní sledování je velice oblíbenou činností. Po návratu z práce se ženy pustí do vaření večeře, u toho ve vedlejší místností často hraje televize, u které pak taky proběhne samotná večeře. Místní sledují převážně hindské a ásámské televizní programy.
  • Mnohé děti znají jen své nejbližší okolí a pořádně ani nepochopili, že nepocházím z Indie... Hodně z nich při našich autobusových výletech vidělo daná místa prvně v životě (Kaziranga je přitom vzdálena pouze 1 hodinu cesty autobusem...). Rodiče na tom nejsou o moc lépe a často neznají ani pořádně celý svůj okres. Většina vesničanů nebyla nikdy v Guwahati (hlavní město Ásámu) a pouze nepatrný drobet se podíval do jiných indických států. No, a cesta do zahraničí je pro běžné lidi absolutní sci-fi...
  • Kolik stojí postavit dům?
  • Kača house (tzn. bambusová chatrč) - nejběžnější vesnický domek, jehož celková cena vyjde na zhruba 10 000 rupií (tzn. 4 000 Kč). Celý dům je postavený z bambusu a na závěr se zdi obalí blátem smíchaným s kravími výtrusy a troškou písku. Cena jednoho bambusu činí 40 Kč - na stavbu je jich třeba více než padesát - a za střechu slouží plechové pláty (470 Kč / 9 kusů, velikost 1,8 m x 0,75 m). Uvnitř se nachází zpravidla 3 místnosti, podlahu obstarává pouze holá země, všude je málo světla a všechno působí velice stroze a prostě. Základním nábytkem je velká dřevěná postel (na které spolu spí více rodinných členů), několik plastových židlí či nízkých dřevěných stolička na sezení, případně nějaká skříňka na úschovu věcí. Celá stavba trvá i s nanesením bláta na zdi zhruba 1 měsíc, bez bláta tak 2 až 3 týdny. Dům si vesničané staví sami a životnost takého domečku bývá cca 15 let.

  • Kdykoliv do takového domku vejdu, tak se mi sevře srdce. Pohled na hlíněnou podlahu, tmavé místnosti a strohé vybavení se mě vždy silně dotkne.  Na druhou stranu nesmíme zapomenout, že tady není krutá zima, takže pro přežití solidní domek nepotřebujte, ale přeci jen....
  • Paka house (tzn. zděný domek) - náklady na stavbu činí zhruba 50 000 rupií (tzn. 20 000 Kč ). Dům obsahuje většinou 3 až 4 místnosti a bývá trošku větší než typický kača house. Už si ho nezvládnou postavit sami, a pozvou si proto na stavbu dělníky. Často se to celé vleče, protože nemají naráz dostatek peněz na dokončení celé stavby, a tak 2-3 roky staví po částech (pokud nasbírají celou částku, tak je dílo hotové za pouhé 3 měsíce). V průběhu stavby bydlí v kača house. Zajímavé je, že ani zděný dům nemá komín, jako ventilace slouží pouze díra ve zdi.
  • Rýžová pole - všechny vesnické rodiny mají své vlastní rýžové pole (pokud se o pole nestíhají starat sami, tak ho někomu pronajmou výměnou za polovinu výnosu), pouze někteří vlastní krávy, prastay či kozy (většinou ti, co nechodí do zahrad - čajoví pracanti na chov nemají čas). Krávy se potulují a pasou, kde se dá, a cestám se zdaleka nevyhýbají. Pokud však někdo nedopatřením krávu srazí, je v maléru a musí zaplatit... Z jednoduché vesnické krávy obdržíte 1 litr mléka denně (dojí se pouze 1x denně ráno), které se většinou pouze vypije a dále se nezpracovává - sýr nebo máslo se zde moc nevyrábí. Někteří mají navíc za domem malý rybník. Ásám je více méně rovina, hrozí nebezpečí záplav, a proto se před stavbou domu lidé snaží zvýšit jeho úroveň. A tak kopou a koupou a ze vzniklé díry se stane rybník. Nejčastější místní ovoce jsou banány, jackfruit, papája, liči a ananas. Pokud vlastní pouze pár stromů, tak všechno ovoce sní sami. Ti, co mají přebytek, prodávají zbylé kusy na tržišti. Vodu čerpají lidé ze země pomocí pumpy a před pitím ji většinou převaří. Filtrování  provádí pouze menšina.

  • Mnoho vesnic se nachází jen tak uprostřed mezi rýžovými poli a působí odříznutě od okolního světa. Auto nemá skoro nikdo, a tak se chodí hodně pěšky a jezdí na kole a někteří si po získání práce našetří na motorku. Je zajímavé, že si mladí za vydělané peníze nejraději koupí smart phone nebo motocykl a nezajímá je jejich dům. Takže v těch ubuze vypadajících bambusových chýši nezřídka najdete "dotykáč" či dvoukolovou mašinu. Jsou i takoví, kteří přeruší školu a jdou někam pracovat, aby si mohli koupit dobrý mobil...
  • Hodně se zde dbá na krásné a čisté sváteční oblečení (nedělní mše svatá, slavnosti, výprava na nákupy, cesta do práce, piknik...). Dokonce i čajoví pracanti jdou do práce v poměrně pěkném oblečení, a pak se v zahradě převlečou. Trošku jsem s tím měl problém, protože když člověk vidí ty zablácené cesty, špínu a odpadky, tak má tendenci vzít si na sebe nějaké horší oblečení, kterého nebude škoda, to ale neodpovídá místní mentalitě. Když se někam jde, tak je samozřejmostí pěkné oblečení, ať už cesty a okolí vypadá, jak chce.

  • Nevzdělaní vesničané se dají často podvést - v některých případech můžou dokonce přijít o své vlastní pole. Největší obětí je v tomto směru kmen Adivasi, se kterým jsem převážně působil, žil a pracoval. Mnozí dospělí mají problémy s alkoholem, jsou nevzdělaní a prostí, a když se stane něco nespravedlivého, tak většinou nikdo nepovstane a nevzepře se. Příklad: Někteří pijí na dluh, nezapisijí si, kolik toho utratili, a pak jim poskytovatel uměle navýší dluh - nevedou si účet, tak to nepoznají. Přepisování smluv není ojedinělým jevem a pokud neumíte číst a psát, těžko něco vyargumentujete. A když místní prodávají půdu, tak se taky často nechají napálit a dají půdu velice levně (vidina většího obnosu peněz najednou je oslepí...). A naopak koupit půdu je pro ně dosti drahé - 15 000 Kč / bigha (cca. 35 m x 35 m), takže pokud půdu jednou ztratí, už ji zpravidla zpátky nezískají.
  • Na čistotu okolí se dbá pouze doma, kde lidé odpadky většinou skladují na speciálním místě za domem. Jakmile však vyjdeš z domu, hážeš, kam vidíš...
  • Vesnické děti nosí často velice špinavé a roztrhané oblečení, a pohled na ně vyvolává silné soucitné pocity. Dětem  však jejich oblečení moc nevadí, hrají si, běhají a vůbec to neřeší. Problém navíc je, že pokud bys jim dal oblečení nové, za chvíli bude vypadat stejně jako to staré. Kromě toho se u dětí často vyskytují nechutně vypadající kožní onemocnění, jaké jsem u nás doposud nespatřil - děti si hrají ve špinavé vodě a v blátě, jdou často spát, aniž by se umyli, takže pak není divu...

  • Panuje tady všeobecně vysoká hostitelská mentalita, mnozí vás rádi pozvou na šálek čaje a u nemálo lidí jsem i večeřel. Předloží vám to nejlepší, co můžou, a záleží jim na tom, aby vám chutnalo. Nejzajímavější je tradiční umývání rukou před a po jídle, které obstarává jedna z hostitelek pomocí misky a džbánu s vodou.

Srovnání s námi: Myslím si, že měsíční plat 3 000 rupií (tzn. 1 200 Kč) mluví za vše. Žijeme v nádherných domech, vlastníme úžasná auta, máme super oblečení a ve srovnání s místními vesničany jsme neskutečně bohatí. Na druhou stranu nesmíme zapomenout, že v Indii nežijí pouze chudí a indická "střední třída" je srovnatelná s námi. Jsem strašně moc rád, že jsem mohl na vlastní oči vidět život místních prostých lidí a zjistit, jakou životní úroveň vlastně ve světě držíme.  Važme si proto toho, co máme, protože - věřte tomu - mnozí by s námi měnili...