Na shledanou, Indie!

Něco končí, něco začíná. Se srdcem plným vděčnosti a s láskou budu vzpomínat na rok strávený v Indii, na děti a dospělé, se kterémi jsem se tam setkal, a vše úžasné, co jsem zažil. Přes chvíle velké únavy a vyčerpání jsem si pobyt v Indii náramně užil a bylo mi tam dobře. Jednalo se o jedno z nejkrásnějších let mého života. Jsem strašně moc vděčný všem, kteří mi k této cestě pomohli a darovali mi tak něco, co se za peníze nekoupí.

Co mi tedy rok v Indii přinesl?

  • Setkání s novými kulturami, množstvím nových jazyků, tanců, tradičních oděvů, způsobů myšlení...

  • Před rokem jsem měl nulovou zkušenost s velkými lety a pouze jsem snil o tom, že jednoho dne někam poletím. Teď mám těch letů za sebou devět...

  • Už vím, jaké to je být celebritou. Obdivné pohledy, prosby o selfie, čestná místa, zírající kolemjdoucí a všeobecné projevy úcty jen proto, že jsem bílý Evropan... Má to své kouzlo, ale také určitá úskalí.

  • Stačí se narodit o pár tisíc kilometrů jinde a všechny stravovací návyky jsou najednou odlišné - rýže dvakrát denně, množství  chili a pikantního koření... Rýže se dala snést, zato ostré jídlo dalo mému žaludku párkrát pěkně zabrat.
  • Navštívil jsem krásná exotická místa - poprvé v životě jsem byl u moře (Bengálský záliv), pomodlil jsem se u hroby Matky Terezy v Kalkatě, viděl zdálky Himaláje, vešel dovnitř hinduistických chrámů, podíval se přes sklo dovnitř mešity a pozoroval zblízka život prostých lidí. (foto - Hrob Matky Terezy)

  • Teď vím, že ve stejný čas, co píši tuto zprávu, o 6 000 km dále se děti v naší škole učí, vesničané pracují na rýžovém poli, rikše jezdí po městě a lidé nakupují na tržišti. Nejedná se o jinou planetu, je to reálné, stačí nasednout na letadlo a za 12 hodin jste tam. Ve stejný čas, co se my stresujeme často kvůli hloupostí, mnozí chudí Indové žijí dál svůj prostý život.
  • V Indii se dá takřka vše koupit, jen musíte vědět kde. Dokonce zde mají v každém městě Baťu! V indických obchodech je pro nás zpravidla levně, akorát je třeba při nákupu smlouvat. Prodejce zpočátku nahodí klidně i dvoj- či trojnásobnou cenu a pokud nevíte, kolik dané zboží normálně stojí, pěkně vás obere.

  • Celý rok byl pro mě jedna velká duchovní cesta, při které jsem se šplhal na do nebe čnící vrcholy, ale také padal do hlubokých černých jám, ze kterých mě Bůh zase zpátky táhl na světlo. Znovu jsem objevoval krásu a uklidňující sílu modlitby a výrazně si prohluboval vztah k Bohu. Vnitřní události nebyly sice pro ostatní tak viditelné, ale pro mě byly stejně významné jako vnější dění.
  • V Indii žije velké množství muslimů. Tolik jsem s nimi do kontaktu sice nepřišel, ale z těch pár, co jsem potkal, mi nikdo překvapivě hlavu neusekl, ani mě nechtěl konvertovat na Islám. Byli velice milí a jeden mladý kluk mě dokonce pozval i k nim domů na čaj. (foto s mladým muslimem, s kterým jsem se dal do řeči během hlavního muslimského svátku Eid-al-Fitr.)

  • Nejúžasnější bylo trávení času s dětmi a mladými lidmi. Hraní si s nimi, klábosení, pozorování jejich úsměvů a neskrývané radosti, že jsem s nimi, jsem pro mě nezapomenutelnými momenty. Dětstká radost a štěstí byly pro mě tou nejsladší odměnou.

  • Po celou dobu ve mě přetrvával pocit, že alespoň jeden rok žiji tak, jak mám. Dost mě v minulosti trápily a pořád ještě trápí výčitky svědomí, že žiji svůj život jen tak pro sebe, nevyužívám svá obdarování a nikomu nijak nepomáhám, a tak jsem velice šťastný, že jsem alespoň jeden z těch 25 let prožil smysluplně.
  • Nutno však říci, že jsem toho mohl udělat více a lépe - kdybych více spoléhal na Boha a plně se odevzdal do Jeho rukou, mohl jsem více šířit Jeho pokoj a lásku a být více odvážným v podnikání něčeho nového. Ale na druhou stranu jsem také mohl úplně vyhořet a občas jsem nebyl až tak vzdálený od úplného kolapsu, takže jsem Bohu vděčný za to, jak to dopadlo. Díky!

  • Při popisu indické kultury nelze opomenout nacpané ulice, křičící rikšáky a taxikáře, řmoucí klakson kolemjedoucích aut a spící lidi na nádraží... Akorát si nejsem úplně jistý, jestli mi to chybí, nebo ne. :-)

Věci nepříjemné

Pro úplnost a pravdivost mé indické zkušenosti je třeba zmínit i pár věcí méně příjemných, které mou dobrovolnou službu v Indii provázely a jejichž zamlčení by zkreslilo celkový obraz:

  • Mnohé děti kradou - tužky, peníze, sušenky, ... - v noci vstanou, rozbijí zámek od cizího kufru a vezmou uschovaný balíček sušenek. Postupně mi rozebrali také mé pexeso: dal jsem jim např na hraní 7 balíčků, vrátilo se jich pouze 6 a u dalších chyběly některé kartičky. Na konci už z původního pexesa nezbylo skoro nic....
  • Děti dostávájí mnohem horší jídlo než já, kněží a ostatní vychovatelé - chápu, že není jednoduché dát zdarma 130 dětem stejně dobré jídlo jako máme my, ale kvalita jejich jídla byla často opravdu ubohá (špatná rýže, pouze jednoduchá hrášková či bramborová poleva...). Cítil jsem se často dost špatně, když jsem jídal za zavřenými dveřmi pěkné curry a oni polykali svou chudou stravu... Jíst pořád stejné jídlo jako oni bych však asi nezvládl.
  • Odpadky jsou všudypřítomné, bónbón se rozbalí a obal se hodí na zem, plasty létají z oken vlaků, lidé čurají na kraji ulic a když je těch odpadků příliš, tak se vše nahrne na jednu hromadu a spálí...

  • Skoro všichni si mysleli, že jsem nesmírně bohatý. Jak už jsem se dříve zmínil, ve srovnání s vesničany jsme opravdu pohádkově bohatí, ale ne tak, jak si někteří myslí. Někteří mi např. říkali, ať příště přijedu s celou rodinou - kde bychom na to vzali peníze, nevím... - a jeden učitel mě při rozloučení požádal, jestli bych mu nemohl sehnat peníze na second-hand laptop...
  • Je obtížné být někde venku sám o samotě. Jakýkoliv známý vás potká, tak vás alespoň pozdraví nebo prohodí pár slov, cizí na vás civí jako na zjevení, a tak musíte buď jít na nějaké velice opuštěné místo (např. větší čajová zahrada) nebo se zavřít ve svém pokoji.

  • Děti se neumí o darované věci starat - koupil jsem pro ně asi 12 kusů "Člověče, nezlob se" a během tří měsíců poztráceli skoro všechny žetonky na hraní a hrací desky teď leží na skříňce roztrhané a rozbité.

  • Bytí s dětmi bylo úžasné a skvělé, ale ke konci už jsem dojížděl na setrvačnost. Všechny síly byly spotřebované a už jsem se jen snažil nějak dokončit to, co jsem si dříve předsevzal. Rád bych se do Indie zase někdy podíval a vůbec bych se nebránil zase v Indii sloužit, ale potřeboval jsem odtamtud aspoň na nějaký čas vypadnout - síly už nebyly, nepřetržitá pozornost upřená na mou osobu začínala být dosti únavná a více věcí už mi začínalo silně lézt na nervy...

Největší překvapení po návratu domů:

  • Všichni jsou bílí! Dříve jsem nechápal, proč se nám říká běloši, teď už tomu rozumím...
  • Všechno je u nás tak krásně čisté, upravené, spořádané a nádherné, až oči přecházejí. Žádné odpadky, žádná špína. Mnohdy vůbec netušíme, v jak krásném prostředí žijeme...

  • nejsem nejvyšší, jsou tady i lidé statnější než já.

  • Naše cesty jsou úžasné, hladké a skvělé, ve srovnání s indickými naprosto bez děr.

Má dobrovolná služba a můj indický blog je u konce a nezbývá než vyjádřit srdečný vděk všem, kteří mi na mé veliké indické cestě pomáhali.

Mockrát děkuji Sadbě, otci Jaroslavu Mikešovi, otci Marcinu Kierasovi, mé celé rodině, příbuznýmkamarádům, občanskému sdružení Aktovka a všem, kteří jste mě a mou službu podporovali, modlili jste se za mě a všude jste mě v myšlenkách provázeli. Jsem vám všem za to vděčný.

Prosím, vzpomeňte si na mě, ať prožité zkušenosti a načerpané bohatství jen tak nevyšumí, ale přináší další užitek na má další životní cestě.

A prosím, važme si toho, co máme. Není to samozřejmost....

Ze srdce si přeji, ať nám všem Bůh žehná a žijeme jeden s druhým v míru, lásce a pokoji a tvoříme tak krásné společenství lásky.

Zdraví a za všechnu podporu děkuje

Kuba